Historie
Jezdil k nám loutkář...
Nám dětem se nejvíce líbily tehdejší loutky, např. Kašpárek, Škrhola nebo Kalupinka. Všichni ti kočovní majitelé loutkových scén byli tenkrát vlastně pokračovateli slavných tradic českého loutkářství, jak je šíříval třeba už Matěj Kopecký a potom pochopitelně i Skupovy loutky Spejbl a Hurvínek.
Loutky Matěje Kopeckého jsem nikdy neviděl a Spejbla a Hurvínka s Máničkou a Žerýkem znám pouze z rozhlasu a z televize. K nám do vsi jezdívala známá loutkářská rodina Majznerova. To bylo mezi dětmi radosti, když jejich vůz zastavil na naší nevelké návsi a do místního hostince se začaly stěhovat všechny ty rekvizity, loutky, kulisy i celé jeviště.
Neobvykle veliké loutky loutkáře Bohumila Majznera, které pro něj vyrobil řezbář Sucharda, přinesly nám pokaždé mnoho zvláštního až dojemného kouzla a netušené zábavy. Bohumil Majzner hrával po širokém okolí Českého ráje a v Podkrkonoší. Bývalo to např. ve Vesci pod Kozákovem, nedaleko v Loktuších v sále u Kvapilů „Na špici“, na Chutnovce v sále pana hostinského Drahoňovského „Na dolech“.
Majznerovi však účinkovali i v našich městech po celém okolí: v Turnově,, v Rovensku pod Troskami, v Lomnici nad Popelkou, zajížděli často i do nedaleké Libuně. Majznerova rodina jezdila se svým vozem (maringotkou) od štace ke štaci, lidé je ochotně vítali, dali jim i stravu, měli je všude rádi. Říkávali jim někdy také komedianti (komedanti) anebo potulní kejklíři.
Bohumil Majzner zemřel 13. října 1948 v Libuni na Jičínsku (narodil se v roce1874). Ke konci svého života se ještě po několik let spolupodílel na loutkářském umění se svým synem Vilémem Majznerem, kterému své malé neživé herce předal, aby je syn znovu oživil. Takže loutkářská tradice rodiny Majznerovy pokračovala dál.
Chci věnovat tuto vzpomínku dávno zesnulému lidovému umělci, který tisícům dětí rozdával vlastně sám sebe, protože jeho loutky bývaly často jedinými nositele kultury a zábavy v zapadlých koutech našeho kraje. Snad někde tam nahoře v tom „loutkářském nebi“ pořád ještě hraje „Oldřicha a Boženu“, „Posvícení v Hudlicích“, „Mlynáře a jeho dítě“ nebo všechny ty ostatní, co se nám před více než sedmdesáti lety tolik líbily.
Vzpomínal František Mlejnek.
Bývalý "Hostinec pod Kozákovem" ve Vesci
Bývalý „Hostinec pod Kozákovem“ ve Vesci, čp. 22 (dnešní obchod se smíšeným zbožím paní Zelnické)
Veseckou budovu s číslem popisným 22, najdeme na návsi, při hlavní silnici, vedoucí z Rovenska pod Troskami do Železného Brodu. Stojí naproti cestě vedoucí od Klokočí, jenž kříží hlavní silnici na Železný Brod. Půjdeme-li touto cestou od Klokočí, vpravo vedle hostince do mírného kopečku, dojdeme za pár chvil k vesecké kapličce a škole...
Střípky z podkozákovské historie 8
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
…Kozákov je po Troskách nejvýznamnější dominantou kraje? Oblast kolem vrcholu a celá severní strana hory nesou stopy dochované středověké krajiny. Cestou od turistické chaty směrem ke Smrčí můžeme najít tzv. plužiny, což jsou dochovaná středověká pole, dodnes oddělená kamennými mezemi. Zajímavé je, že na protilehlé, tj. jižní straně vrcholku, se nic podobného nezachovalo. Vysvětlení je jednoduché: na této jižní straně se i v pozdější době vyplatilo pěstovat zemědělské plodiny, a tak došlo k porušení rázu středověké krajiny, zakonzervované na severu.
Střípky z podkozákovské historie 7
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
...v těžkém předválečném období roku 1938 se rozšířila nebezpečná nemoc dobytka slintavka a kulhavka? Postihla i zemědělské usedlosti na Turnovsku a v Podkozákovsku. I ve Vesci, ve Smrčí a v Prackově uhynulo tehdy mnoho kusů hovězího dobytka...
Střípky z podkozákovské historie 6
Střípky z podkozákovské historie připravuje František Mlejnek st.
... o době, kdy bylo utuženo nevolnictví a poddanství, se můžeme dočíst v rodopisu rodu Pleštilů ze Smrčí? Tam se hovoří o vývoji hospodářských poměrů a o už dosti složitých transakcích mezi sedláky. Sedláci a ostatní poddaní museli kromě odvádění naturálií šlechtě chodit na robotu na panská pole, louky i do lesů. Byli přikazováni zejména na velkostatky ve Valdštejnsku, Kyselovsku i v Hořensku Mladí lidé na těchto velkostatcích prožívali často řadu let jako nádeníci. Ve zmíněném rodopisu se kromě jiného také píše o létech mokrých i suchých, úrodných i neúrodných, o postupném odlesňování ploch a odvodňování mokřin přeměnou na pole k zemědělskému využití.