Historie
Legendy - O původu Velíše
Vesnice Velíš se může pochlubit, že je starší než hrad nad ní. Má krásný kostel od proslulého vlašského stavitele Anselma Luraga z roku 1752. Na návsi je klenutá studánka s mocným pramenem a při ní socha sv. Václava. Také o ní vypráví pověst.
Okolí Jičína mělo před dávnými dobami zcela jinou podobu, než má nyní. I nynější Velíš byl tehdy hustě zalesněn. V lesích se proháněla zvěř všeho druhu a lákala k honům okolní rytíře. Ale nebylo radno vydávat se samotnému do lesů na lov, poněvadž hluboké hvozdy byly útulkem loupežníků, kteří osamělé lovce i chodce přepadali, olupovali je a o život jím ukládali.
Jednou se vypravil kníže s okolními rytíři, četnou čeledí, honci a služebníky na hon. Hlahol lesních rohů a štěkot smečky chrtů se rozléhal po lesích a štval zvěř z jejích úkrytů. Vtom spatřil kníže krásného jelena. Dlouhými skoky ubíhalo ušlechtilé zvíře před dorážejícími psy a v patách za ním kníže na bujném koni. Ani nepozoroval, že se vzdaluje od ostatní družiny. Teprve když jelen zmizel jeho zrakům v houštinách, zpozoroval, že zajel příliš daleko. Obrátil koně a chtěl se vrátit, ale nezapamatoval si směr. Čím více bodal koně a pobízet ho k běhu, tím hlouběji vnikal do neznámého lesa. Vtom se ozval v okolních houštinách pronikavý hvízdot. Jako když ze země vyroste, objevilo se šest silných zarostlých mužů. Černé široké klobouky měli hluboko vtlačeny do čela, na nohou měli vysoké boty a za pasem jim trčely dlouhé tesáky. Velmi se zaradovali, když spatřili knížete, který dal již mnoho jejich druhů popravit. Jejich divoké pohledy hořely pomstou. Dva z nich uchopili koně a ostatní strhli knížete k zemi dřív, než se z leknutí vzpamatoval. A již ho svlékli a o všechno obrali. .Potom jej přivázali k silnému dubu a z dálky stříleli šípy do jeho těla. V úzkosti se modlil kníže za ochranu k svatému Václavu, jehož byl upřímným ctitelem. A ne nadarmo.
Svatý vévoda ho zakryl svým tělem a smrtonosné střely zachycoval do svého pláště, takže nemohly knížeti ublížit. Brzy se však nabažili lupiči hry a zatoužili po krvi nešťastného rytíře. Jeden z nich vytasil meč, obrátil se k náčelníkovi a zvolal: "Pane, velíš, abych ho sťal? Velíš?" Náčelník jen pokynul rukou na souhlas. Loupežník tedy ustoupil na krok od odsouzence a rozpřáhl se k smrtící raně. Ale vtom jako zasažen bleskem skácel se k zemi. V prsou mu trčel šíp. A to se již řítili z houštin rytíři a zástup knížecích oděnců, vedeni dvěma věrnými psy na místo, kde byl připoután ke stromu jejich pán. Nastal divoký zápas. Překvapení loupežníci byli přemoženi, někteří v boji padli, ostatní bylí spoutáni a dopravení do vězení.
Kníže své zachránce bohatě odměnil. K dubu, u něhož měl být stať, dal postavit sochu svatého Václava. Na kopci pak později zbudoval pevný hrad a nazval jej Velíš na památku slov, jež mohla být jeho životu osudná.
10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990
článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!
Legendy - O původu města Sobotky
Útulné a čisté město Sobotka s krásným údolím a romantickým okolím Plakánku odvozuj e svůj původ z dávných, pohanských dob Slovanstva. Slované slavívali počátek léta, dobu ochabující síly slunce v čas letního slunovratu, velmi okázale. Uprostřed června za největšího horka scházeli se mládenci a panny s věnci a ratolestmi k plesům na břehu řek, na výšinách nebo v hájích, kde vztyčili máje, obyčejně břízky různobarevnými stužkami okrášlené. Děti vily věnce a krášlily se jimi, hospodářově obcházeli pole a zpívali písně nebo odříkávali průpovědi, zarikávajíce zhoubné vlkodlaky a morousy. Dívky vzývaly Rusalky a přinášely jim oběti. Slavnosti ty sluly Tuřice čili Letnice (nynější svatodušní svátky), jimiž oslavována Rujevit (Svatovit), bohyně nesoucí zemi světlo v době největší její činnosti. Na Slovensku byly zasvěceny bohyni Ladě a slavily se v máji.
Legendy - O původu kaple sv. Anny na Vyskři
Necelé dvě hodiny cesty od Vyskře na východ stávala za dávných dob mladějovská tvrz. Byla postavena na jižní straně vsi pod nynějším zámkem, kde potok Žehrovka omýval patu jejích nevysokých hradeb. V tvrzi sídlil od roku 1403 do roku 1456 vladyka Ctibor se svou ženou a jedinou dcerou Annou. Byl to pán laskavý a k poddaným dobrotivý. Také u okolních rytířů byl oblíbený a vážený pro svoji rozvážlivost.
Legendy - O pokladu na Rotštejně
Dlouho, dlouho spočíval poklad na Rotštejně v hloubi země, než se našli odvážlivci, kteří jej chtěli mermomocí vyzvednout. Několik občanů se na to smluvilo. Nebyli to lidé s odulými měšci, jen tak tak bídu dřeli, všem by se dukáty hodily. Ale přece dlouho rozmýšleli, jak na to, vždyť při odkrývání pokladů často jde o kůži a každému je hrdlo milejší než peníze. Radili se, po mnoho večerů hlavy sestrkovali. Jeden navrhoval svěcené drobečky, jiný kousek provazu z oběšence a kdoví co ještě. Na jednom se však shodli: že půjdou na hrad o velikonocích, až bude na Velký pátek zpívat kněz v Loučkách pašije.
Legendy - O Plakánku
Za dob třicetileté války žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu pří práci. Měla dvě děti, o něž se velmi pečlivě starala, a které byly její jedinou radostí. Jednoho dne si s nimi vyšla do lesa. Sama sbírala suché větve, zatímco děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestivý výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní.