Historie

Jako i v jiných krajích naší vlasti, tak i v okolí Drábské skály se kdysi usadila dosti četná loupežnická rota pod vedením smělého a odvážného vůdce. Široké a husté okolní lesy jim byly bezpečným sídlem, stejně jako mohutné skalní rozsedliny a jeskyně. Odtud také konali své výpady do širokého kraje. Před vůdcem této roty panoval mezi obyvatelstvem takový strach, že ho jinak nepojmenovali než Červený ďábel. Každý se křižoval už při pouhém vyslovení jeho jména. Nebyl to snad ani obyčejný člověk, vypravovalo se, že byl prý obdařen jakousi kouzelnou mocí, neboť několikrát byl již takřka polapen, ale vždy opět jako divem unikl rukám spravedlnosti.

V tom čase se pod hradem Frýdštejnem rozkládalo městečko Zásada, nynější obec Frýdštejn. Nedaleko něho o samotě stála dřevěná krčma se zahradou, která náležela Jiřímu Zábudovi. Byl to člověk veselý a hbitý, se srdcem na pravém místě. Neodmítl nikoho. I chudí potulní hudebníci byli vítáni v jeho zahradě, takže zde hosté vždy našli kromě dobrého přijetí, jídla a pití také dobrou hudbu.

Ale co přitahovalo hosty nejvíce, byla Mařenka, pohledná Zábudova dcera. Právě jí dovršoval osmnáctý rok. Byla hezká jako obrázek a veselá jako skřivánek, který se vznášel vysoko nad zubatým cimbuřím frýdštejnského hradu. Od smrti své matky vedla sama celou domácnost a vyznala se v tom opravdu znamenitě. Však také nejeden bohatý synek z okolí se již ucházel o její ruku, ale marně. Mařenka již milovala Ondřeje, kamaráda z mládí, chlapce hodného a statečného. V době, kdy se odvíjí náš příběh, byl Ondřej již delší dobu na Moravě, kde pečoval o nemocnou tetu.

Bylo to v měsíci červnu. Jednoho odpoledne, kdy byla Zábudova zahrada opět plná, vešel mladý, asi osmadvacetiletý muž. Měl štíhlou postavu, souměrný obličej, černé oči a dlouhé kadeřavé vlasy. Také oděný byl vkusně. Sametový kabátec, stažený kolem beder pásem z červené kůže, dával vynikat obratnému a dobře urostlému tělu. Pohledem přelétl hlučnou společnost a posadil se se svou loutnou stranou u jednoho stolu. Pozdravil uhlazeně přítomné, předehrál několik akordů a začal zpívat, provázeje se na svůj nástroj. Jeho silný, melodický hlas pronikal až k duši. Když skončil, zdvihli se posluchači a hlučně tleskali. Však také když šel kolem se svým kloboukem, pršel do něj déšť peněz stříbrných i měděných.

Když se vracel na své místo, našel zde Mařenku, která mu zrovna nesla džbán pěnícího se piva. Vzal jej, a mezitím co pil, nepřestal pohlížet do očí mladé dívky. "Děkuji", řekla vrátil prázdnou nádobu. A Mařenka cítila, když odnášela džbánek, jak se jí třásly ruce. Neznámý ještě zazpíval sladkou baladu o lásce, a když nadešla noc a on odcházel, musel slíbit hostům, že druhého dne opět přijde. Procházeje kolem Mařenky, uctivě se poklonil, položil ruku na srdce a rozechvělým hlasem pravil: "Na shledanou!"

Mařenka sklonila hlavu, aby zakryla své rozpaky. A když vešla do své komůrky, zdálo se jí, že pěvec stojí dosud před ní. Jenom nevěděla, proč jeho pás z červené kůže jí připadal jako namočený v krvi. Druhého dne přišel hudebník znovu a jeho zpěv byl ještě úchvatnější než včera. Mařenka utekla do stinného kouta zahrady, aby nikdo nezahlédl její slzy. V noci pak nemohla spát. Časně zrána vstala, a zatímco doma ještě všechno spalo, vešla do zahrady. Ale jaké bylo její překvapení! Mladý pěvec stál s rukama zkříženýma opřen o strom dva kroky od ní.

"Co zde hledáš?" zeptala se s rozpačitým pohledem. "Čekám na tebe, protože se mi líbíš. Pověst o tvé kráse se donesla až ke mně a chtěl jsem se tedy na vlastní oči přesvědčit, že nelže. Nalezl jsem tě však tisíckrát krásnější, než se vypravovalo, a tvůj jediný pohled rozhodl okamžitě o mém životě. V mých očích jsi musela vidět a v mém zpěvu slyšet, jak tě miluji. A nic tento oheň neuhasí. Nejsem však chudý pěvec, jak se domníváš. Jsem bohatý a mocný, a chceš-li, můžeš mě následovat. Chceš jít se mnou a stát se mou ženou? Budeme spolu šťastni!"

Mařenka ze sebe nemohla vypravit ani slůvko. Pěvec ji uchopil něžně za ruku, ale ona ji prudce odtáhla a řekla: "Nech mne! Nemohu ti nic slibovat, jsem zasnoubená!" A utekla do své komůrky, kde se modlila tak vroucně a hluboce, že otec, který myslel, že ještě spí, nemohl se jí dovolat.

Odpoledne byla zase Zábudova zahrada plná, pěvec se ale neobjevil. Mařenka byla celý den roztržitá a nesvá. Až když se zahrada večer vyprázdnila, spokojeně si vzdychla a s hlavou v dlaních usedla na lavici. Ze snění ji vyrušil něčí hlas, který volal její jméno. Mařenka zvedla hlavu a spatřila neznámého mrzáka, blížícího se k ní se slovy: "Mám ti vyřídit zprávu. Vrátil se Ondřej." Dívka radostně vykřikla: "Ach, bud' Bohu chvála! On vyslyšel mé prosby. Ale kde je, proč nepřišel sám?" "Nelekej se," přerušil ji mrzák, "nemohl přijít, protože je raněn, ale trochu péče a několik dní odpočinku všechno spraví." "Ale kdo ho zranil a kde je nyní?" "Setkal se s Červeným ďáblem, a na mou věru, hájil svou kůži statečně. Leží nedaleko odtud, v malé chatrči na kraji lesa." "Tak proč ztrácíme čas, doved' mě rychle k němu!"

Mrzák se belhal před Mařenkou, jak nejrychleji mohl. Vešel do lesa, ale sotva tam vkročila i dívka, sevřely jí zezadu ramena silné ruce nějakého muže. "Co mi chcete? Nechte mne!" "Co chci? Přece tebe, řekl jsem ti už, že tě miluji!" Zachvěla se, protože poznala hlas zpěváka. "Proboha, nech mne, jdu za svým snoubencem," prosila. "Tvůj snoubenec? Snad si nemyslíš, že ta povídka byla pravdivá. Vymyslel jsem ji, abych tě přilákal sem. A poněvadž jsi mě nechtěla následovat dobrovolně, musel jsem užít moci. Já nikdy nepouštím svou kořist. Jsem Červený ďábel."

Mařenka vykřikla a padla v bezvědomí do náruče náčelníka banditů, jemuž falešný mrzák přiváděl právě koně.
   Druhého dne, když se Mařenčino zmizení rozkřiklo, vypravovali otci Zábudovi dřevaři, že viděli za ranního rozbřesku ujíždět dva jezdce plným tryskem. První byl zahalen do dlouhého černého pláště a držel na loktech ženskou postavu, jejíž rusé vlasy vlály větrem.

Mohl Zábuda nakrásně slibovat odměnu pro toho, kdo by mu naznačil, kde se nalézá jeho dcera - všechno bylo marné. Ubohý muž k nepoznání sešel.

Mezitím se Ondřej vrátil z Moravy. Teta mu zanechala malé dědictví a on se těšil, že bude svým pánem a s Mařenkou se vezmou. Však ho také otec Záhuda přijal jako svého syna. "Chci, abys zůstal u mě," řekl mu, když mu dovyprávěl, co se za jeho nepřítomnosti seběhlo. "Budeme pro ni aspoň plakat dva."

Uběhlo několik měsíců. Léto pomalu končilo, nastupoval podzim. Zábuda a Ondřej rozmlouvali jednoho večera u ohniště, když uslyšeli na dvoře dusot koně. Dřív než stačili vyskočit, otevřely se dveře a do náručí se jim vrhla Mařenka. To bylo divení a vyptávání! Vyprávěla, že Červený ďábel s ní zacházel šetrně, ale neoblomně trval na svém požadavku, aby se stala jeho ženou. Podařilo se jí utéci v předvečer své svatby. Druhého dne měl být násilně přiveden kněz, aby její sňatek se zločincem posvětil. Nebýt toho, že se jí podařilo opít strážce, který ji hlídal, útěk by se jí těžko zdařil a sotva by se kdy vrátila.

O dva měsíce později, uprostřed zimy, byla uspořádána velká honička na loupežníky. Ondřejovi, který se mezitím stal Mařenčiným manželem, se dostalo zadostiučinění, že vlastní rukou zabil Červeného ďábla v místech mezi Čertovou s Drábčí skalou.

Dalších 10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1996

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!