Historie
Legendy - O původu Velíše
Vesnice Velíš se může pochlubit, že je starší než hrad nad ní. Má krásný kostel od proslulého vlašského stavitele Anselma Luraga z roku 1752. Na návsi je klenutá studánka s mocným pramenem a při ní socha sv. Václava. Také o ní vypráví pověst.
Legendy - O původu města Sobotky
Útulné a čisté město Sobotka s krásným údolím a romantickým okolím Plakánku odvozuj e svůj původ z dávných, pohanských dob Slovanstva. Slované slavívali počátek léta, dobu ochabující síly slunce v čas letního slunovratu, velmi okázale. Uprostřed června za největšího horka scházeli se mládenci a panny s věnci a ratolestmi k plesům na břehu řek, na výšinách nebo v hájích, kde vztyčili máje, obyčejně břízky různobarevnými stužkami okrášlené. Děti vily věnce a krášlily se jimi, hospodářově obcházeli pole a zpívali písně nebo odříkávali průpovědi, zarikávajíce zhoubné vlkodlaky a morousy. Dívky vzývaly Rusalky a přinášely jim oběti. Slavnosti ty sluly Tuřice čili Letnice (nynější svatodušní svátky), jimiž oslavována Rujevit (Svatovit), bohyně nesoucí zemi světlo v době největší její činnosti. Na Slovensku byly zasvěceny bohyni Ladě a slavily se v máji.
Legendy - O původu kaple sv. Anny na Vyskři
Necelé dvě hodiny cesty od Vyskře na východ stávala za dávných dob mladějovská tvrz. Byla postavena na jižní straně vsi pod nynějším zámkem, kde potok Žehrovka omýval patu jejích nevysokých hradeb. V tvrzi sídlil od roku 1403 do roku 1456 vladyka Ctibor se svou ženou a jedinou dcerou Annou. Byl to pán laskavý a k poddaným dobrotivý. Také u okolních rytířů byl oblíbený a vážený pro svoji rozvážlivost.
Legendy - O pokladu na Rotštejně
Dlouho, dlouho spočíval poklad na Rotštejně v hloubi země, než se našli odvážlivci, kteří jej chtěli mermomocí vyzvednout. Několik občanů se na to smluvilo. Nebyli to lidé s odulými měšci, jen tak tak bídu dřeli, všem by se dukáty hodily. Ale přece dlouho rozmýšleli, jak na to, vždyť při odkrývání pokladů často jde o kůži a každému je hrdlo milejší než peníze. Radili se, po mnoho večerů hlavy sestrkovali. Jeden navrhoval svěcené drobečky, jiný kousek provazu z oběšence a kdoví co ještě. Na jednom se však shodli: že půjdou na hrad o velikonocích, až bude na Velký pátek zpívat kněz v Loučkách pašije.
Legendy - O Plakánku
Za dob třicetileté války žila ve Střehomi chudá vdova, jejíž muž zahynul v nedalekém lomu pří práci. Měla dvě děti, o něž se velmi pečlivě starala, a které byly její jedinou radostí. Jednoho dne si s nimi vyšla do lesa. Sama sbírala suché větve, zatímco děti trhaly jahody a honily se za pestrými motýly. Náhle uslyšela žena za sebou dvojí bolestivý výkřik a tu teprve viděla, že děti zašly daleko od ní.
Běžela po hlase, až dospěla k hluboké sluji ve skále, odkud se ozývaly poslední vzdechy jejích dětí. Zoufale lomíc rukama volala o pomoc. Z okolních polí se sběhlo plno pracujících, ale pomoci nebylo. Sluj byla tak hluboká, že se do ní dostat nemohli. Žena bolem zešílela a s pláčem se potulovala lesem, zoufale volajíc své děti.
Také se říkává, že dítě mocného pána hradu - snad Kosti - zbloudilo v lese. Plakalo, volalo, až hladem a vysílením usnulo na věky. Teprve za několik dní bylo nalezeno s očima od vran vyklovanýma.
Lid také říká, že se sám čert usadil v těchto pískovcových skalách. Jedna z nich se také nazývá Čertovým hradem. Tam prý unesl čert krásnou dceru hradního pána. Její nářek a pláč se mísí se vzdechy a kvílením jejího milence, takže se ozývá celým údolím, odtud Plakánek zvaným.
Údolím Plakánku protéká po celé délce potok, po jehož obou březích ční do výše pískovcové skály, obrovití strážcové tichých lesů. Asi v těch místech, kde je nyní vesnice Střehom, stával kdysi uprostřed lesů hrad - tvrz, v němž sídlil vážený a statečný rytíř. Měl jedinou dceru, o jejíž kráse vypravovalo se daleko, široko. O ruku sličné dívky se ucházeli mnozí šlechticové z okolí i z dáli, ale žádnému se nepodařilo získat si její náklonnost. Její srdce již patřilo chudému mladíkovi, s nimž se scházívala tajně v lese. Jedině její stařičká chůva byla svědkyní milostných schůzek, ale ta byla mlčenlivá jako hrob. Raději by snad byla zemřela, než by prozradila svoji velitelku. Až náhoda odhalila, co mělo být přísnému otci utajeno.
Pán hradu se kdysi rozloučil se svými drahými, udělil potřebné rozkazy čeledi a odjel na několik dní ke vzdálenému příteli. Již ujel se svou družinou hodinu cesty, když zpozoroval, že zapomněl doma listiny, které s sebou nutně potřeboval. Vracel se tedy v plném trysku nejbližší cestou do hradu, když tu spatřil svou dceru kráčet s neznámým mladíkem. V hradě bylo boží dopuštění. Od té doby dával rytíř dceru tak přísně střežit, že ves pod hradem dostala odtud své jméno Střehom.
Dívka se několikrát pokoušela dát svému milenci a sobě zprávu, ale vždy tomu bylo zabráněno. Smutně se toulal mladík po lesích, obcházel kolem hradu a hledal svoji dívku. A když se o ní nedozvěděl, tu prý bloudil lesem a plakal a plakal. Z mnohých slz vyrostly skály a v nich sídlí jeho duch, nenacházeje pokoje. Bolestně lká a kvílí a jeho nářek přechází za prudkých bouří v divokou zuřivost a běsnění.
10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990
článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!