Zajímavosti

Dnem i nocí posloucháme nepřetržité zprávy z bojující Prahy a sledujeme nerovný boj. Naše rádio bylo zapnuté nepřetržitě ve dne i v noci. Mezi zprávami se stále ozývá jedna a táž píseň z gramofonové desky: „Lví sílou, vzletem sokolím...“

Zatím i v našem kraji se situace přiostřila. Zvláště těžká byla neděle        6. května, kdy se urputně bojovalo v Turnově. Také od nás z Loktuš měla být vypravena do města posila, ale protože jsme neměli téměř žádné zbraně, nakonec z toho sešlo a do Turnova se nejelo. V neděli 6. května navečer napadli Turnov a okolí němečtí hloubkoví letci.

Pro naše Podkozákovsko byl rovněž velmi kritický den pondělí 7. května. V Loktuších se v tento den pořádala sbírka potravin pro partyzánskou kuchyni   v Klokočí (ve škole). Potraviny se měly odpoledne odvézt na voze do Klokočí. Když byl už vůz plně naložen a koně zapřaženi (pana Hejduka z čp. 10), přiletěli znenadání dva hloubkoví letci. Letadla měla začerněné poznávací značky, aby klamala obyvatelstvo. Později se poznalo, že jsou to Němci, kteří vzlétli z letiště u Hodkovic. Protože bylo nebezpečí, že letadla budou ostřelovat všechno živé dole pod sebou, vezly se potraviny z Loktuš do Klokočí až druhý den.

A ke střelbě skutečně došlo. Letadla našla svůj cíl mezi Vescem a Smrčím, kudy po silnici právě projížděl transport uprchlých Poláků, mezi nimiž byli i francouzští zajatci a Rusové. Transport byl napaden útočníky a těžce ostřelován. Ve Smrčí bylo střelami z těžkého kulometu zasaženo i několik domů, nejvíce dům pana Štěpána Hajného čp. 49, kde několik střel prolétlo střechou a půdou až do přízemí.

Na mnoha střechách ve Smrčí byla tenkrát silně poškozena krytina. Jeden Rus byl zastřelen přímým zásahem z letadla. Koně v transportu se splašili a s plnými vozy ujížděli tryskem od Smrčí k Vesci. Jeden vůz u čp. 45 zachytil za telefonní sloup a na dva kusy jej přerazil. Jeden splašený kůň se těžce zranil, když upadl na tvrdé kamenité silnici. Další vůz z transportu se převrátil už ve Smrčí, kde se z něj vysypala spousta potravin a krmiva pro koně, zvláště mouky a ovsa.

Silnice i okolní pole bylo od leteckých střel silně rozryto. Tak poznal i náš kraj pod Kozákovem hanebné činy černých pirátů vzduchu na vlastní oči.

Po pádu Berlína a všeobecné kapitulaci Německa všichni myslili, že už i u nás v Čechách je všemu německému řádění konec! Jak velice jsme se však mýlili! Praha dosud bojuje a celý svět sleduje její nerovný boj. Je již 9. květen 1945!  To však se již Rudá armáda valí na svých tancích od Berlína, aby i u nás a zvláště v ohrožené a krvavě zbídačelé Praze dorazila německou bestii. Americká armáda osvobodila západní Čechy.

Dne 9. května 1945 přišla Rudá armáda - Osvoboditelka i k nám do našeho kraje. Silnice jsou najednou všude zaplaveny vozidly Rudé armády. Druhým proudem v opačném směru valí se po silnicích nekonečné zástupy zajatých Němců, kteří jsou odváděni do sběrného střediska v Turnově (v „Panské“ cihelně u nádraží).

 Také v Loktuších se usadily oddíly Rudé armády. Tak u pomníku padlých „na oboře“ se utábořilo dělostřelectvo. U Hejduků za čp. 37 (na Špici) na louce jsou tankisté. A po silnici od Vesce k Lestkovu a také od Turnova už po několik dní a nocí projíždějí neustále nekonečné kolony vozidel Rudé armády. Rusové jsou dobří veselí chlapíci. Naši lidé se s nimi hned spřátelili jako s pravými bratry a našimi osvoboditeli. Rusové velice rádi popíjejí kořalku, každé bez rozdílu říkají „vodka“. V několika rodinách v Loktuších byli Rusové ubytováni i přes noc. To byli většinou důstojníci sovětské armády - samá veselá chasa.

Dne 11. května 1945 se přihodilo u nás toto: Většina obyvatel z Loktuš     i z okolních vesnic byla na křižovatce na Špici, kde stále ještě pozdravovali radostným „Nazdáár!“ projíždějící jednotky Rudé armády.

Asi ve dvě hodiny odpoledne přivedla česká hlídka z Rotštejna nebo        z Klokočských skal německého majora zbraní SS, kterého zajali ve skalách, kde se ukrýval. Žádal, aby ho dovedli mezi ostatní německé zajatce. Když ho však přivedli na Špici, kde byla spousta Rusů, Němec se zalekl a pokusil se o útěk. Přeskočil potok a utíkal přes louku pana Hejduka k blízkému lesíku.

Naše hlídka za ním několikrát vystřelila. Teprve když ho několik Rusů zaskočilo, zastavil se a vzdal. Za svůj útěk dostal zvláště od Rusů svůj díl. Po výslechu měl být na nákladním autě Rudé armády odvezen. Nakonec však se rozhodli jinak. Ruský major rozkázal, že Němec bude na místě zastřelen.

Tenkrát tu byla veliká euforie, nenávist k Němcům a radost z konce války. Tu popravu lidé brali jako samozřejmost, ale dnes po tolika létech? Nerado se na to už vzpomíná.

Podle příkazu Rusů byl Němec zakopán hned vedle silnice za domem   čp. 51. Tento esesák měl u sebe fotografii asi své manželky s dětmi a údajně měl být z Tanvaldu. Pamatuji si, jak před smrtí stále zoufale volal: „Ich habe Durst! Bitte, Wasser, Wasser...!“ Měl žízeň, ale vodu už nedostal!

Ten břeh, kde byl hrob Němce, později odbagrovali a zeminu navezli na příkopy podél silnice k Vesci. Snad tam někde jsou roztroušené kosti zastřeleného esesáka. Doslechl jsem se, že mnohem později sem snad přijela jeho manželka, snad se dověděla, kde se skončil život jejího muže. Někdo vyprávěl, že se po jeho hrobě tady sháněla. Jak se mohla dovědět o jeho smrti tady na Špici, to je záhadou.

Tak tohle byla jedna velmi vzrušená chvíle, kterou jsme zažili tam na Špici v těch květnových dnech roku 1945.