Zajímavosti

Válečný průmysl potřeboval další a další suroviny. Proto byl zaveden sběr odpadových surovin, kterážto akce postihla především školáky. Hlavně se měl sbírat starý papír. Také se sbírala guma, kosti, hadry a sklo, korek a další suroviny. Mnoho dělníků bylo odvedeno na nucené práce do říše. Český rozhlas pro ně zavedl zvláštní relace vždy v pondělí večer od 20 do 22 hodin pod názvem „Pozdravy českým dělníkům v říši“.

Píše se už rok 1943. Válka stále trvá a nabývá na síle. Množí se letecké útoky na německá města i na některé cíle v protektorátě. Ve všech obcích byly zřízeny složky PO (protiletecké ochrany). U nás v Loktuších byl velitelem PO pan Štěpán Mlejnek v čp. 26 „na obci“, později pak Josef Kvapil, hostinský na Špici.

Protože se velkou měrou rozmohl poslech zahraničního rozhlasu (např. z Londýna nebo z Moskvy), byl úředně zakázán, dokonce pod trestem smrti. To jsme měli i na každém radiopřijímači zřetelně napsáno a pověšeno (jak nařízeno): „Poslech  zahraničního rozhlasu se trestá smrtí!“ Ale to nic nevadilo! Poslouchalo se pravidelně dál.

Nouze a sháňka po všem zboží stále vzrůstala. Zdálo se, že už snad musí vrcholit! Začalo dokonce předražování a vzkvétal podloudný „černý obchod“, lichváři a šmelináři ze všeho těžili. Za všechno chtěli nekřesťanské peníze. Náruživí kuřáci začali doma pěstovat tabák, aby si z něj ubalili cigaretu. Říkali jsme, že kouří „domovinu“ nebo „zabaračinu“. Mnozí dokonce kouřili různé sušené bylinky nebo koření.

Automobily se začaly přestavovat na dřevoplyn, svítiplyn i acetylén apod. Gumové pneumatiky pro auta a kola se už nevyráběly z gumy (pryže), ale z buny. Textilní látky jsou z tzv. buničiny, tj. vlastně ze dřeva. Provázky se přestaly vyrábět z konopí, ale vyráběly se z papíru. Do prodeje přišla starodávná obuv - dřeváky. Elektrická vedení, pokud byla z mědi, byla odstraněna a nahrazena hliníkem.

V září 1943 zakázali bezzemkům chovat králíky a další drobné hospodářské zvířectvo (jako kozy, drůbež apod.).

Od srpna 1944 začaly častější nálety. Poplachové sirény v Turnově i několikrát za den oznamují přiblížení se nepřátelských (spojeneckých) letadel. Každé takové přiblížení letadel ohlašuje i rozhlas ve zvláštním hlášení (Luftlagemeldung). Jestliže se letadla blíží ku Praze, rozhlas přerušuje na nezbytně dlouhou dobu své vysílání.

U nás na Kozákově je už delší dobu slabší německá jednotka. Vykonává tu hlídkovou a hlásnou službu. Dokonce tam měli zakopáno i jedno dělo. V chatě má každoročně soustředění (tábor) oddíl Hitlerovy mládeže. Jsou to němečtí výrostkové, chlapci a děvčata z velkých německých měst.

Americká vojenská letadla shazovala na několika místech letáky, které se samozřejmě nesměly sbírat a schovávat nebo rozdávat dál. Občané v nich byli informováni o válečných událostech a o okamžité bojové situaci na frontách.

 Začátkem prosince 1944 byli někteří mladí muži ze zemědělství povoláni na zákopové práce do Rakouska, kam se poznenáhlu začala přibližovat fronta. Jiní byli za stejným účelem povoláni na Moravu, kde se rovněž začaly budovat ochranné valy.  Od nás z Loktuš tak byli nasazeni na tyto nucené práce: Václav Hejduk z čp. 10, Bohumil Kořínek z čp. 35 a Václav Hejduk z čp. 34.

Pohraniční hory a lesy byly pojednou plny partyzánů, bojovníků proti nacistům. Dokonce se už objevili i v lesích a skalách našeho kraje. Začátkem roku 1945 byly zahájeny výkopové práce na ochranné valu před Turnovem ve směru od Farářství na Hruštici, dolů do Struh a dále k Durychovu. Na tyto práce byli nakomandováni muži z celého okresu turnovského. Tento asi 4 metry široký hluboký příkop měl chránit město Turnov proti sovětským tankům, jejichž útok se očekával od východu.

Východní fronta se k nám už přiblížila natolik, že bylo dnem i nocí slyšet neustálé dunění děl z východu. Na zmíněném valu pracovali u Turnova také muži z Loktuš. Nářadí si museli nosit své z domova. Dohlíželi na ně mladí Němci, takoví hošíci asi 15 - 16 letí, vyhublí, bledí, v roztrhaných uniformách po wehrmachtu, ale každý z nich třímal v ruce ostře nabitou pušku.

Když se k nám fronta z východu začala vůčihledě přibližovat, dělostřelba zesilovala, tu občané z Loktuš (a nejen z Loktuš) začali pomýšlet, kde by se skryli v případě, že by se fronta dostala až sem - do Českého ráje, jak tomu okolnosti nasvědčovaly. V kozákovských lesích se začaly budovat různé úkryty mezi skalami a v jeskyních, třeba v Proskálí, aby v nich mohlo obyvatelstvo najít ochranu, kdyby muselo opustit svoje domovy.

V Loktuších se podařilo odkrýt starou havírenskou šachtu a chodbu, kde se kdysi dávno pokoušeli dolovat uhlí. To místo jim určil docela přesně dědeček Petr Mlejnek, který si je pamatoval ještě z dob, kdy jako malý chlapec chodíval sem nahoru k havířům a díval se, jak vyvážejí z podzemí narubanou zeminu a nekvalitní uhlí (lupek).

Chodbu vyčistili, ale nakonec byli všichni rádi, že ji nemuseli vůbec použít, že válka vlastně skončila dříve, nežli se fronta dostala až k nám pod Kozákov. Na začátku jara 1945 se začali do našeho kraje hrnout tzv. „národní hosté“, tj. Němci z východních částí říše, kam už zasáhla fronta. V obcích se pro ně musely připravit byty (ubytování) a místa pro koně a pro dobytek.

U nás byly zajištěny prostory v čp. 1, 38, 5 a 37. Nakonec se v Loktuších nikdo neusadil, ale na Dubecku byli Němci u Kněbortů. Byla to německá rodina ze Slezska, která si sebou přivezla nejnutnější věci na velikém voze, který táhli obrovití voli. S voly potom pracovali panu Richtrovi na poli při jarních pracích. Němci si všude s úplnou samozřejmostí všude počínají jako doma. V kuchyni si sami vaří a vůbec všude se hned zařídili po domácku. Také v sousedním Vesci bylo tak dočasně usídleno několik rodin.