V jedné vesnici se jménem Přepeře, žil kdysi pernikář. Pekl perníky ještě lepší než v Pardubicích. Tenkrát Pardubice ještě ani perník moc neznali. Ten pernikář se jmenoval Elis. Místo chlévů a seníků měl pece a včelín. Pekl medová srdce, generály na koni, panenky, stromečky, rybičky, kočičky, pejsky i domečky. Některé stáli krejcar, jiné šesták a některé i zlat'ák. Jednou se pernikáři udála příhoda, která se v Přepeřích vypráví dodnes.
V době slávy valečovského hradu se na něm vystřídalo mnoho panstva. Byli to páni dobří a spravedliví, ale také nemilosrdní a krutí ke svým poddaným. K těm druhým, patřila i paní, o které si budeme vypravovat. Bylo to v době, kdy k panství valečovskému patřil také hrádek Chotuc u Křinče. Doby byly nejisté, lapkové sužovali okolí a co chvíli jim padl za kořist nějaký hrad i se vším nastřádaným majetkem. Hradní paní si tedy umínila, že na chotuckém hrádku vybuduje tajnou chodbu, která jí bude zároveň sloužit jako úkryt pro rodinné poklady.
V době, kdy Jičínu vládli páni Trčkové, žila na hradě Veliši v tichu a odloučenosti vdova po rytíři s jedinou, velmi sličnou dcerou. Mnozí se ucházeli o její ruku, ale dívka přála mladému Trčkovi, mladíkovi odvážnému a ohnivému. Často dojížděl mladý rytíř na Veliš, a nebylo-li jinak možno, docházel do hradu i tajnou chodbou, která vedla podzemí z hradu až do Jičína.
Jako hrozivý obr s pažemi vztyčenými ční na obzoru jičínského kraje zříceniny hradu Trosky. Na dvou ohromných pyramidách byl kdysi vystavěn pevný hrad, sestávající ze dvou částí, jež byly spojeny dvěma dvory. Zvláštní složení hradu a jeho zvláštní podoba byly příčinou, že se o něm vypravovaly různé pověsti.