www.PRACKOV.com

Naše vesnice od minulosti po současnost
přidal: Miloš (18. 2. 2006)

Naše vesnice od minulosti po současnost - Z nejstarších dob

Nejstarší stopy po člověku v našem okolí byly nalezeny v Jislově jeskyni u Klokočí. Paleolitický člověk (paleolit – starší doba kamenná) se zde však objevil spíše náhodně, a tak trvalejší osídlení na Turnovsku pozorujeme až v mladší době kamenné, v neolitu. Tehdy, někdy v letech 2000 – 1700 př. n. l., vznikaly na úbočí Kozákova kamenářské dílny lidu nálevkovitých pohárů. Nálezy z Babí a Kudrnáčovy pece lze zhlédnout v turnovském muzeu.

Z období mnoha dalších století o osídlení Podkozákovska nemáme archeologické doklady. Ve 4. až 6. století n. l. vznikají ke střední Jizeře slovanské kmeny, konkrétně Charváté.

Za raného českého státu byly rozsáhlé oblasti Podkrkonoší pokryté lesy a člověk jen pomalu tuto krajinu osídloval. Významným faktorem v našem kraji se stala hospodářská i politická moc církevního řádu cisterciáků z Kláštera Hradiště.

První písemná zmínka o Vesci je z roku 1320, o Smrčí z roku 1383 a o Prackově z roku 1403. Naše vesnice tehdy náležely panství hradu Rotštejna, který byl založen koncem 13. století Vokem, synem Jaroslava z Hruštice.

Vokovi patřily vsi východně od Turnova až za Kozákov. Uprostřed nich vystavěl si okolo roku 1270 ve skalách nad Klokočím hrad Rothen Stein, Červený Kámen, lidově pak zvaný Rotštejn. Patřily k němu vsi Bělá, Bukovina, Hrachovice a Klokoč, dále pak Smrčí, Prackov, Zásadí (na Kozákově, později zpustlo a nebylo již obnoveno. Protože se uvádí vedle Prackova a mělo mlýniště, bylo asi u někdejšího mlýna pod Radostnou.), dále ves Dlouhé, Propastný mlýn, Vesec, Lochtuš, Chutnovka, Dubecko a zaniklá ves Jichostřeby, asi dnešní Pustina u Lestkova. Rodovým dělením se panství zmenšilo o Loučky Sekerkovy, jež se staly samostatným vladyctvím s Lestkovem, Volavcem a Václavím.

Historie Rotštejna však není dlouhá, v 15. století hrad zpustl a Vesec se dostal na dlouhá staletí pod správu hruboskalského hradu.

Na Rotštejnsku byl po roce 1468 pod hradem zpustlý dvůr, zvaný nejspíše Žebrák, v Klokočí tři selské dvorce, ve Smrčí čtyři, na Prackově jeden, v Zásadí čtyři, ve Vesci jeden, v Lochtuši čtyři. Zcela pustá zůstala ves Dubecko, Kozákov, Komárov a z větší části Jichostřeby. Ty pak zcela zanikly.

Významným mezníkem historie se stala třicetiletá válka. Od této doby lze totiž pozorovat prostřednictvím archivů poměrně dobře i poměry jednotlivých rodů, které vlastnily drobné statky. V letech 1653 až 1654 se prováděl v Čechách soupis poplatného obyvatelstva, tzv. berní role. Náš katastrální Boleslavský kraj vizitovala komise složená ze všech čtyř stavů: Krištof Tangler, opat cisterciáckého kláštera v Plasech (stav duchovní), Krištof Karel Přehořovský z Kvasejovic (stav panský), Bernard Šmerovský z Lidkovic (stav rytířský) a Maxmilián do Cara z Rosenetu, radní Starého Města pražského (stav městský). Ve Smrčí například tehdy byly čtyři selské usedlosti. Zdá se, že nedávné švédské plenění Turnovska naše údolí nepostihlo, neboť komise neshledala žádnou usedlost spálenou či opuštěnou, naopak poměrně značný počet dobytka.

Z 50. let 17. století máme písemné zprávy o osazení statku čp. 1 ve Smrčí Janem (?) Pleštilem, který zřejmě pocházel z Prackova. V téže době dochází na příkaz vlastníka panství Hrubá Skála (r. 1655 umírá Maxmilián z Valdštejna, nástupcem je Ferdinand Arnošt z Valdštejna) k dosazován sedláků i na jiné velké usedlosti. V Prackově dostává grunt jakýsi Votrubec, ve Vesci Viduna. O něm se traduje, že snad byl litevského původu a původně se psal Widunas, nakolik to je pověst, nevíme. Obdobně největší statek v Lochtuši získal dřívější panský ovčák z Vystrkalova Mlejnek. Již podle těchto příjmení si každý, kdo Vesec a okolí zná, uvědomí, jak tyto rody v dalších letech a staletích v obci zakořenily.

O dalším vývoji hospodářských poměrů v době utužení nevolnictví a poddanství si můžeme udělat představu podle výpisu z rodokmenu Pleštilů ze Smrčí čp.  1. Lze číst zprávy o letech úrodných i neúrodných, o postupném odlesňování ploch i odvodňování mokřin i už o dost složitých majetkových transakcích mezi sedláky. Sedláci i ostatní poddaní kromě naturálií museli chodit robotovat. Od nás se chodilo na panské velkostatky na Kyselovsku, Valdštejnsku i Hořensku. Mladí lidé tam mnohdy prožívali ve službě řadu let jako nádeníci.

V letech 1781 až 1788 byl prováděn v Rakousku nový soupis poddaných v tzv. Josefínském katastru. V této době již existuje povinnost mít vedle křestního jména i jméno rodové – příjmení. Katastr současně přidělil jednotlivým usedlostem popisná čísla. Ve Vesci tehdy bylo 12 domků, z toho 4 statky, 1 zájezdní hospoda a 7 baráčků, ve Smrčí 12 domů (2 statky, 1 zájezdní hospoda a 9 baráčků), Prackov měl 13 čísel (2 statky, 2 chalupy a 9 baráčků).

Komise přicházela k Vesci od Klokočí a již cestou postupně přidělovala popisná čísla domů. Jak tehdy Vesec vypadal? Hlavní cestou byl formanský úvoz od Turnova a Rovenska k Železnému Brodu. Ten se v podstatě zachoval až do současnosti. Probíhal po Zelené cestě, po současném dvoře čp. 54 a čp. 6 pod silnici (za čp. 50 a před čp. 5), pak až k čp. 2 po současné cestě ke Klokočí a odtud pod stráněmi až k Železnému Brodu. Ke Smrčí vedla cesta přibližně totožná s dnešní cestou kolem koupaliště. K Prackovu vedly dva úvozy, jeden shodný s nynější silnicí, druhý s bývalou cestou kolem kravína a kolem čp. 40. V místech, kde se oba tyto úvozy sbíhaly, byl kamenný lom, který dal místu pojmenování V lomě.

Jak bylo řečeno, ve Vesci byly čtyři statky: největší Vidunův, čp. 8, dále Votrubcův, čp. 12, Vodhánělův, čp. 6, a Kudrnáčův čp. 5 (později Otmarův). Zájezdní hostinec býval na místě dnešního čp. 2.

Když Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, chodilo se do školy zprvu na Hruštici, kde byla i naše farnost do roku 1793, tj. až do vysvěcení kostela v Loučkách. Církevní škola v Loučkách byla postavena roku 1804. V roce 1812 přešlo panství Hruboskalské prodejem na rytíře Jana Lexu z Aehrenthalu.

O poměrech kolem roku 1843 se opět dočteme v rodokmenu Pleštilů: za padesát let se neobyčejně zvýšil počet obyvatel. Oproti Josefínskému katastru se počet domů zdvojnásobil. Vedle nových drobných domků se přestavovaly chaloupky starší. Za pomocné práce na statku přenechávali sedláci okrajové polnosti (hlavně při lesních porostech) domkářům a chalupníkům. Vedlejší příjmy lid neměl, a tak jediným zdrojem obživy byla půda. Chalupníci káceli další lesní porosty, čistili půdu od kamení. Toto kamení z prackovských a smrčských Vrchů snášeli na tzv. „hrobky“ nebo alespoň k mezím svých pozemků. Hlavním nástrojem při zúrodňování zůstávala obyčejná motyka. Lidé osídlovali i těžce přístupná místa na Červenici a na Vrších (většina domků tady v 1. polovině 20. století vyhořela a již se neobnovovala). Pole se pak přeorávala pomocí háků, tažených dvěma osobami.

Postupně se však situace lepšila. Hlavním jídlem byl domácí chléb, brambory, zelí, hrách, bramborové placky i ovovce. Z plévek převažovala bramboračka, mléčná nebo vaječná s drcením a kyselo s bramborem.

Do roku 1848 se robotuje dle nařízení vrchnosti. U sedláků pracovali většinou jen za stravu nádeníci a domkáři. Kdo vlastnil trochu půdy, ale neměl vlastní potah, musel si jeho půjčení od sedláka též tvrdě odpracovat na selském. Chudina si přivydělávala na skývu chleba také předením. Práce se odváděla pěšky až na Jilemnicko. V roce 1840 bylo ve Vesci 26 čísel, ve Smrčí 30 a v Prackově 14.

Postupně dochází ke zmenšování původních gruntů též dělením uvnitř rodu. Pozorujeme to zvláště ve 2. polovině 19. století, hlavně u gruntu Vidunova a Votrubcova.

Vidunův statek je zčásti dodnes zachován v průčelí domu čp. 8. Sedlák František Viduna (1798 – 1870) vlastnil ještě celou usedlost. Z gruntu se postupně vydědilo čp. 24 (snad jako stavení pro čeleď nebo výměnek), čp. 26 (nejstarší syn František 1830 – 1922), čp. 30(původně měl být na Podháji mlýn, ale syn Jan celé okolí zúrodnil a na pozemcích pak hospodařil), čp. 36 (samota na Okrouhlici) a čp. 41 (též na Podháji, stavěno jako výměnek). Tyto příklady umožňují pochopit, že majetková síla gruntu nutně musela klesat.

Za války prusko-rakouské v roce 1866 táhlo mnoho pruského vojska i krajem okolo Kozákova. Jeden proud se valil od Semil přes Žlábek k Žernovu a dále přes Rovensko k Jičínu. Jiný proud pruského vojska táhl veseckým údolím, a to i s těžkými povozy. Do Vesce se dostal jednak po cestě od Klokočí a jednak formanskou cestou od Železného Brodu a táhl pak dál. Lidé se „Prajzů“ báli a schovávali se, ale někteří přecejen s nimi zavedli řeč. Někteří důstojníci prý podle vyprávění tehdejších pamětníků chovali na návsi malé vesecké děti. Stejné to bylo i v Lochtuších i v okolních vsích. Strach měl velké oči a obyvatelé schovávali před vojáky všechen cennější majetek, hlavně peřiny a jídlo. Obilí prý někteří dokonce zazdili. Pak ale Prušáci odtáhli a 29. června 1866 se strhla prudká bitva mezi oběma válčícími stranami u Jičína. Střelbu z děl i praskot pušek bylo prý slyšet na velikou dálku, snad až sem pod Kozákov.

Ve druhé polovině 19. století i na českou vesnici pronikají progresivní kapitalistické prvky. U nás, kde neexistovaly velkostatky, se projevily spíše zdokonalením pracovních nástrojů, zvláště k potahům, novými agrotechnickými metodami a posléze i vytvářením hospodářských vzdělávacích spolků (Smrčí, Prackov).

Ve Vesci se otevírá první škola, je vybudována silnice od Rovenska pod Troskami k Železnému Brodu, rozvíjí se kulturní a spolková činnost. Ale to tom až příště.

Převzato z knihy „U NÁS POD KOZÁKOVEM“ – Listy z naší kroniky
(sebral a upravil František Mlejnek st., kronikář obce).

text s laskavým svolením kronikáře, pana Františka Mlejnka st.