Ale o půlnoci se zamračilo a začalo pršet. Milému tanečníkovi nezbylo než utíkat zpátky, aby uložil peřiny.

Cestou tam si schoval do vrbiček hůl, protože člověk nikdy neví, koho potká. Tak si ji cestou zpět pro všechny případy zase vzal a pelášil směrem k Borku.

Za Ktovou vedla cesta přes strouhu. Muselo se přes lávku. Ale trámy někdo ukradl, a tak tam zbyly jen kameny. Zrovna byla dost velká voda a kameny byly napůl zatopené.

Když Kořínek přišel k té rozebrané lávce, uviděl, že na druhé straně na kamenech něco sedí. Vlastně z toho viděl jen dvě světla, světla jako lampy. Jak přišel blíž, vyletělo to proti němu, jen se stačil rozpřáhnout, že to přetáhne holí. Ale ono to skočilo do strouhy, až voda vysoko vyšplouchla. Ani nevěděl, jak se dostal na druhou stranu. Na nic nečekal a utíkal pryč, co mu nohy stačily. A ve strouze jako když běží koně, tak to šplouchalo a hřmělo.

Mládenec utíkal pod Rokytnici, a tam je rybník Vidlák a z obou stran les. Běžel roklí, pěšinou podle rybníka, a vlny stříkaly tak vysoko, že mu až smáčely boty. Tam, kde je teď silnice na Hrubou skálu, byl dřív jen úvoz a písčitá cesta přes hráz. A jak tak utíkal po té hrázi, jako kdyby proti němu dusaly tři páry koní. A skutečně. Jen tak tak uhnul na pěšinu do lesa. Koně přeletěli jako splašení, a světe div se, skočili rovnou do vody. V rybníce to udělalo boží dopuštění. Špláchalo to, hučelo, vlny se valily až na břeh.

Ještě že měli boudu vysoko nad Vidlákem. Sotva dech popadal, takovým trapem vyběhl strmou stráň. A dole u rybníka to ještě dlouho bouřilo.

To se vodník zlobil, že mu obět' unikla.

10 zastavení v Českém ráji, Jaroslava Velartová, 1990

článek převzat z www.cesky-raj.cz - velmi pěkně zpracovaných stránkách o Českém ráji - jejich návštěvu doporučujeme..!