www.PRACKOV.com

Motoráčkem na Kuks
přidal: Miloš (11. 12. 2006)

Je podzim roku 2006, neděle, časně ráno. Usedám do Honzova ukrajinského klenotu jménem Tavria a vyrážíme do Železného Brodu, odkud budeme vláčkem pokračovat přes Starou Paku do Kuksu. Ano. Právě začíná náš další tématický podzimní výlet za kulturou. Jedeme jenom ve třech – Tomáš, Honza a já. Míša je nemocná a tudíž zůstala doma. Ještě předtím nám ale dala vlastnoručně sestavený jízdní řád, díky kterému s přehledem využíváme služeb Českých drah.

Já s sebou jako vždy táhnu několik kilogramů fotopříslušenství. Tentokrát je to o to horší, že jsem nabalil starou Prakticu, kde mám nedofocený černobílý film. Nikon je bez filmu a tudíž doma. Těžký východoněmecký přístroj je v brašničce společně se dvěma objektivy – padesátkou a stopětatřicítkou, filtry a jako bonus vláčím ještě stativ. Celkem asi půl tuny železa. Na zádech mám batoh, ve kterém jsou dva rohlíky s paštikou a pepřem a dva s mazacím sýrem a pepřem, peněženka a mobil. Honza vzal velký batoh, kvůli láhvi minerálky. Napadá mě, že bych si batoh mohl nechat u něho doma a rohlíky přehodit k němu do báglu. Jenže se nám nechce vracet se do bytu, takže můj menší batoh strkáme celý do Honzova většího batohu. Honza praví: „integrace bez legrace“.
 
Jdeme vylidněným městem směr vlakové nádraží. Ve večerce ještě kupujeme tři piva a integrujeme je do multibatohu. Na náměstí zakupujeme jízdenky SONE+ a vyčkáváme příjezdu vláčku, ve kterém by měl sedět Tomáš. Čekání si krátíme žvýkáním rohlíků, které zapíjíme plechovkovou desítkou a instantním polévkovým vývarem z automatu na kávu.
 
Vlak je tu. Nastupujeme a zdravíme Toma, který nám drží místo. Souprava se neochotně, s typickým zvukem parní lokomotivy předminulého století, rozjíždí, aby nám ranní mlhou prorážela cestu za poznáním…
 
Po značné době zastavujeme v cílové stanici s oprýskaným nápisem „Kuks“. Z nádraží jdeme pěšinkou dolů, k nevelké obci, které vévodí na návrší se tyčící Hospitál – dílo hraběte Šporka. Ranní mlha je ta tam a tak u starého, ale kouzelného hřbitůvku vytahuji zrcadlovku a snažím se zachytit tu – pro mě příjemnou – atmosféru podzimního zátiší na černobílé políčko negativního filmu… Zatímco jsem nastavoval a komponoval záběr, Tomáš s Honzou se mi stihli vzdálit na dobrých stopadesát metrů, až na samý konec ohradní pískovcové zdi, střežící areál hospicu.
 
Vstupujeme do zahrady, učesané přesností geometrických tvarů, sestavených ze živých plotů a kamenných soch. Fotíme. Po příjemné procházce obcházíme areál a platíme vstupné do uzavřené části, kde se odbývají předvánoční trhy. Pikantní klobásou s chlebem a hořčicí podporujeme zdravou stravu a z ohradní zdi, na které svačíme, pozorujeme obec Kuks dole v údolí. Přemýšlíme, kde stála ta zbořená část se zámečkem a lázněmi.
 
Po svačince, lehké jako pírko, si dáváme kávu a jdeme do sklepení, kde je skryta další část historicky laděného tržiště. Po prohlídce si jdeme koupit vstupenky na plný okruh. Platíme mladíkovi za kasou a on nám se slovy: „Tak tady je to lupení, chlapi“ předává lístky na prohlídku a říká mladé kolegyni, že má práci. Zvláštní atmosféru podtrhuje povědomá hudba… Ptám se, co že to hraje. Mladík zpoza kasy odpovídá, že to je jenom nějaká sradna. Použil jiné veselé slovo, které sem psát nebudu. Dále nám sdělil, že se jedná o CD z Levných knih za 29 Kč. Leonard Cohen, přezpívaný Jurajem Kukurou a Darinou Rollins… Se smíchem, lupením a několika zakoupenými pohledy vycházíme z prodejny vstupenek, přičemž Honza zakopává o šikovně umístěný kabel přívodu elektrické energie.
 
Jdeme ke schodišti, kde začne naše prohlídka. Zcela bezelstně zdravím již podruhé a nahlas naši mladou průvodkyni. Tomáš s Honzou se smějí a já nechápu proč. Prý zase tropím ostudu… Procházíme interiéry a nasloucháme zajímavému vyprávění o historii. Po ukončení prvního prohlídkového okruhu nás slečna průvodkyně vyzývá, abychom se přesunuli na chodbu a sděluje, kde na ní máme počkat. Sděluje to bohužel mně, jelikož jsem nejblíže dveří. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem ji teď pár vteřin vlastně moc neposlouchal, respektive neposlouchal vůbec, a aniž bych se s tím někomu svěřil, vedu celou skupinu tam, kam mi velí můj orientační smysl… S každým dalším krokem sílí má nejistota… Tady to lapidárium se sochami musí přece být… Najednou za sebou slyším tichý smích a hlas slečny průvodkyně, která volá celou skupinu, včetně mě, zpět.
 
Nejen Tomáš s Honzou, ale i průvodkyně na mě hází významné pohledy. Krčím rameny a na tvář se mi vkrádá bezelstný smích… „Ty vole, tak ta si nás bude pamatovat..!“ Procedil mezi zuby Tom. Řadím se pro jistotu na konec skupiny a snažím se moc nevynikat. Po absolvování druhého prohlídkového okruhu se s námi slečna průvodkyně loučí a těm, kteří mají ještě třetí prohlídkový okruh – muzeum farmacie – vysvětluje, kudy tam. Nakonec dodává, že nás tam raději dovede, přičemž jí cukají koutky úst a dívá se na mě. Neprotestuji a opět se řadím na chvost skupinky.
 
Zde si nás již přebírá její kolega, který nás uvádí do muzea. Má plnovous a rozvázanou tkaničku. Poutavou formou máme možnost poznat, jak se kdysi lidé léčili. Upozorňuji pana průvodce, aby si zavázal tkaničku. Pan průvodce mi ochotně vysvětluje, že o tom ví, a že je mu to jedno, protože když ji zaváže, hned se mu zase rozváže. Prý nevýhoda kulatých tkaniček.
 
Z prohlídky farmakologického muzea nás nejvíce zaujaly různé jedy a to, že v dávných dobách si prý dámy aplikovaly do očí athropin, který roztahoval zorničky. Praktikovali to prý pro to, aby byly pro muže neodolatelné. No, nevím. Průvodce dodává, že často osleply. Prohlídka pokračuje barokní lékárnou a končí v místnosti s různými přístroji na výrobu léků. Zde se s průvodcem, který si na přání jedné malé holčičky inkriminovanou tkaničku zavázal, loučíme a jdeme zpět do parku. Po několika dalších snímcích mi dochází film. Vytahuji kancelářskou svorku a za Honzovy asistence převíjím ručně drátkem film. Klička na převíjení je totiž ulomená. Fuji Neopan Professional vyměňuji za Kodak BW Professional a těším se na další amatérské záběry. Jde se dál.
 
Tedy přesněji, jde se do vinného sklepa, kde si prohlížíme vína a vracíme se zpátky ven. Kupujeme limonádu a pokládáme ji na pískovcové zábradlí nad dvojramenným přístupovým schodištěm. Koukáme do kraje a nemluvíme. Rozjímáme nad nevšedností místa. V tom se ozývá rána tříštícího se skla. Na schodišti pod námi vypadla jedné paní láhev vína a rozbila se o schodiště. Po chvíli jsou střepy posbírány a na schodech zůstává kaluž vína, svědčící o nepříjemné události.
 
Opět obracíme zraky ke zvlněné krajině podkrkonoší, když v tom ze schodiště pod námi slyšíme nám dobře známý hlas slečny průvodkyně: „Co to je za prasečinu? Kdo to udělal?“ Natahujeme hlavy dolů ke schodům a vidíme průvodkyni se svou kolegyní. Průvodkyně zvedá hlavu, kde vidí nás. Pronáší k nám milou větu: „To jste byli vy, kluci, že jo…“ Zcela upřímně říkáme, že ne, a vysvětlujeme, co se tu stalo… Kolegyně jí říká, že vypadáme důvěryhodně. Chvilku si mezi sebou něco šuškají a pak se nás ptají, jestli chceme vidět něco, co normální návštěvníci vidět nemohou. Krčíme rameny a kýváme hlavami.
 
Za pár minut se ocitáme v podzemní, pro veřejnost nepřístupné hrobce rodiny Šporků, kde dostáváme další výklad. Průvodkyně se jmenuje Josefína a její kolegyně je Aranka. Všude je spousta rakviček, hoří svíčky, předznamenávající příchod adventu a my se bavíme s průvodkyněmi. Zjišťují, odkud jsme. Dostáváme pozvání na léto s tím, že nás provedou zbylou částí Hospitálu, která většinou zůstává oku návštěvníka skryta. Loučíme se a děkujeme za pozvání.
 
Jak tak scházíme od Hospitálu po dlouhém schodišti dolů do centra Kuksu, musíme se smát. Jedno je jisté. Kam přijedeme, tam zažijeme něco extra. Nedávno to byl Hartenberg, v rámci výletu do Západních Čech s výstupem do krovu hradní věže. 30 metrů nad zemí a teď několik metrů pod zemí. Z místa dalekých výhledů pod zem. Co výlet, to extrém. Vcházíme do informačního centra a zakupujeme pohledy spolu s desetikorunovými známkami. Ty za sedm padesát došly. Píšeme pohled Míše, aby jí to nebylo líto, že se nemohla pro nemoc zúčastnit… V infocentru je malá kavárnička, kde svačíme čaj. Diskutujeme nad tím, zda-li se stále ještě vyrábějí korespondenční lístky. Tom říká, že ne, že se jim to nevyplácelo a tak to zrušili. Nedá nám a to a při východu se s Honzou ptáme prodavače. Za pár vteřin vycházíme ven, kde na nás čeká Tom. Máváme před ním korespondenčním lístkem, který po menším zaváhání posíláme Oldovi a Zuzce místo pohledu. Aby to bylo ještě více originální, připojujeme propiskou na druhou stranu korespondenčního lístku vlastní vypodobení panoráma Kuksu.
 
Pokračujeme pěšky směrem k naučné stezce Braunův Betlém. Po procházce Novým Lesem u Žírče, mezi pískovcovými skulpturami, scházíme na nádraží Žireč. Zde pořizujeme finální záběry a vyčkáváme příjezdu vlaku. Dle Míšina vlakového průvodce nám nejlépe časově vychází varianta „je to delší, zato horší cesta“: Jedeme vlakem dál do Jaroměře, odkud nasedáme na rychlík, jedoucí zpět, směr domov. Ve vlaku pozorujeme mladíka, jedoucího bez jízdenky, jak chytře ošálil průvodčího…
 
S kilometry v nohách a bagetou z jaroměřského nádraží v žaludku nasloucháme pražcovému blues a beze slov sledujeme míhající se krajinu za okénkem. Padá tma a po cestě rychlíkem, která byla jen o pět minut rychlejší, než normálním vlakem, zastavujeme asi v půl sedmé večer v Železném Brodě. Loučíme se s Tomem, který pokračuje do Turnova. Náš jednodenní, předvánoční výlet skončil.
 
/M. Haken/
 
 
Něco málo o Kuksu:
 
Zakladatelem zámku a špitálu František Antonín Špork (1662-1738). Špitál nechal založit Špork pro 100 chudých a zestárlých poddaných hradišťského panství. Dnešní památkové rezervaci dominuje špitální kostel Nejsvětější Trojice od G. B. Alliprandiho z let 1707-1710. Na terase před kostelem stojí 8 soch Blahoslavenství, sochy andělů Blažené a žalostné smrti a Náboženství v let 1712-1718, které jsou vrcholnými díly M. B. Brauna a jeho dílny.
 
Před přilehlým špitálem milostrdných bratří z let 1708-1716 je galerie plastik 12 alegorií Ctnosti a 12 alegorií Neřesti od M. B. Brauna z let 1715-1718. V zahradě špitálu je řada dalších plastik. V budově špitálu, jehož sv. křídlo bylo v roce 1770 přestavěno, je rekonstruovaná lékárna z roku 1711.
 
Na protějším břehu se zachovaly některé z lázeňských domu a schodiště ke zbořenému zámku. Mezi evropské unikáty se řadí barokní lékárna s původním mobiliářem z 1. poloviny 18. století.
 
www.kuks.cz, sz.kuks@tiscali.cz, Tel.: 737 427 206
Otevřeno :
duben,říjen    So-Ne 10:00-16:00
květen,září    Út-Ne 10:00-16:00
červen-srpen Út-Ne 10:00-17:00, jinak po předchozí dohodě
 
FOTO: Ing. Tomáš Bubeník: