Jenže jediný další stroj, mnou zakoupený v nevědomosti rodičů ve věku mých sladkých čtrnácti let od známého, který potřeboval vyklidit kůlnu, a sice Jawa 350 panelka, neměl v tu dobu papíry a navíc byl v žalostném stavu. Rozhodl jsem se, že motorku znovu přihlásím a trošku poladím na technickou kontrolu.

Při prohlídce stoje, ničeného terénními jízdami v polích a kopcích rodné vísky jsem však zjistil, že pouhé kosmetické úpravy nestačí a tudíž jsem tento do šroubku rozebral. Jawku jsem kapku zrepasoval, naflákal barvou, na motoru jenom vyměnil těsnění válců, hlav, vyčistil drážky pístních kroužků, dekarbonoval výfuky a zgenerálkoval zapalování – nové přerušovače, odporovou cívku jsem vypájel a nahradil stávající elektromagnetický regulátor dobíjení elektronickým tranzistorovým… Další milion drobností asi nemá cenu zmiňovat. Oprava vyšla asi na 5.000,--. Když pomyslím, že na začátku byla pouze plánovaná výměna klaksonu… Celou operaci jsem provedl v rovných sedmi dnech – po práci do garáže a do třech do rána bastlit, vrtat, šroubovat, svářet, brousit, vztekat se, nadávat… :) Šestý den jsem začal z hromady železa zase stavět něco, co by mělo jezdit, přes noc natahal novou elektroinstalaci a v neděli dokompletoval. Po akci jsem stroj vyfotil a šel si lehnout. Bylo mi na zvracení z nedostatku spánku a bolela mě palice… Ale bylo hotovo!

Pak už stačilo vzít si tak dva dny volna a jít si dřepnout na dopravní inspektorát, dojet na technickou, do pojišťovny a stroj opět „zlegalizovat“. Podařilo se a jednu neděli po obědě jsme jeli s Honzou na první testovací jízdu. On na své panelce Jawa 250 a já na své, též panelové, Jawě 350. První výlet jsme se rozhodli stroje šetřit a za odpoledne najeli pouze 200 km. Výlet jsme nazvali na počest mého dědečka „Krajem dědy Hakena“, který kdysi proháněl po závodech stroje všech možných zahraničních značek, mezi nimi však i nejednu Jawu. Obtíže, které se projevily, byly spojené s dobíjením. Jak jinak – Jawaři vědí, o čem je řeč. Po jejich doladění a zakoupení nové, nejsilnější baterie na trhu, však už nic zásadního nebránilo, vydat se někam dál…

… Dojídám polívku a ptám se Honzy, kam bychom jeli. Volba je jasná – chalupa po jeho pradědečkovi v Peci pod Čerchovem, nedaleko Domažlic a státní hranice s Rakouskem. Jo, to je ono…

Nadchází den D. Brzy ráno, kolem šesté hodiny dokončuji výrobu držáku baterie a kontrolujeme, máme-li vše… Olej TSF, plná nádrž benzínu, náhradní teplé oblečení, peníze, doklady, igelitové tašky, lihový vařič, polštářek, stan, spacáky,… Všechno. Vyrážíme. Zvláštní pocit, mrazení v prstech, které přes rukavice Motocat svírají řídítka motocyklu z roku 1967…

Valíme Jawy po hlavní silnici z Prackova na Turnov. Na Chutnovce však začíná motor mého stroje vynechávat a nejde do otáček… A je po výletě – říkám si… Po chvíli však zase naskakuje v plné síle a dvacet koňských sil žene odlehčenou panelku kupředu. Mám strach, jestli dojedu, ale něco uvnitř mé mysli mi říká, že ano a nedovoluje mi vzdát se hned na začátku.

V Turnově se radíme, jak dál (trasa není nijak výrazně plánována) a po dálnici jedeme pozvolna, rychlostí do 85 km/h na Mladou Boleslav, odkud pokračujeme do Brandýsa nad Labem. Zde děláme první přestávku. V Penny marketu za mrzký peníz kupujeme mini karbanátky, které následně na to konzumujeme na okraji parkoviště s bledými houskami. Jak tak sedíme v trávě a jíme, pozorujeme cosi hnědého, jakousi nehezkou věc, blízko které jsme položili pytlík s houskami a lahodné karbenátky. Dojídáme. Přemýšlíme, jestli Prahu vezmeme útokem přes „jižní spojku“ nebo vrchem. Druhá varianta vítězí.

Poklidnou, pohodovou jízdou vedeme naše motorky, obtěžkané zavazadly jako saharská karavana, směr Neratovice, Kralupy nad Vltavou, Kladno. Nejde nám o to, být někde co nejdříve. Kocháme se krajinou a prohlížíme si středočeské vesničky, vnímáme krajinu a užíváme si maximálně pohodový výlet. Počasí je akorát, slunce nepraží, ale taky neprší. Ideální stav na cestování. Z Kladna míříme na Beroun, kde se napojujeme na dálnici a rozjíždíme stroje na cestovní rychlost mezi 80 – 90 km/h. Jedeme těsně u krajové čáry a – ač si to nemůžeme říct, protože každý sedíme na své motorce – máme radost, že Jawičky pochodujou „jako za mlada“. Jenom bych chtěl podotknout, že rozjetý stroj drží po rovince stálou rychlost v rámci první třetiny plynu. Avšak jediná nepříjemnost přece jenom vyplouvá na povrch. Je to sekundární převod mého stroje. Rychlost kolem 120 km/h mu nečiní dle zkoušky žádný problém, avšak při táhlejším stoupání řadím jak magor, o průjezdu vesnicemi ani nemluvě. Navíc dodržujeme korektních 50 km/h, je totiž 7.7.2006 – první týden „bodového systému“. Nic příjemného, pro tyhle stroje je optimální rychlost minimálně 70 km/h, aby to nebylo vyslovené utrpení (pominu-li vibrace celého stroje). Před druhým motovandrem (o němž však v tuto chvíli nemám ještě sebemenší tušení) přepočítám převodový poměr a vyměním ozubené kolo, což bude mít za následek lepší jízdní vlastnosti.

Před Plzní zastavujeme u benzínky. Otepluje se a v kožených mundůrech začíná být kapku hic. Motorky stavíme do stínu parkujících kamionů, které jely celou cestu z Berouna s námi. Jejich řidiče jsme náhodou taky potkali přímo tady u pumpy – dali jsme řeč a poděkovali nám, že jsme je pustili a nedělali jim naschvály. Oni nám na oplátku udělali zeď a nepustili k nám auta, díky čemuž jsme dobrou půlku cesty jeli pohodově v pomalejším pruhu v dostatečném odstupu od kamionů, a byli tak ušetřeni bezohledných magorů v autech, kteří na motorce asi v životě neseděli. Jinak by totiž nemohli motorkáře takhle sprostě „pískovat“ o krajnice. Svačíme a pokračujeme přes Plzeň, kde pálíme spojky v dopravní zácpě. Po absolvování průjezdu ucpanou Plzní nabíráme směr Chotěšov, Stod, Horšovský Týn. Míjíme odbočku na Domažlice a do Pece pod Čerchovem jedeme kolem Trhanovského zámku (Lomikare, Lomikare!).

Malebná obec nás vítá sluníčkem. Zastavujeme před chalupou a začínáme chápat, že jsme právě přejeli Českou republiku. Protahujeme zkroucená těla a z tachometru odečítáme cifru – 311 km.

Obcházíme chaloupku, notně postiženou plísní a zubem času – je jasné, že uvnitř se přebývat nedá, plíseň je plíseň. Vydržíme ledacos, ale tohle fakt ne. Je rozhodnuto. Z kůlničky vytahujeme kosu, brousek a planýrujeme pohodlné místečko v zahradě, u severní stěny domu. Na začátku jsem zapomněl dodat, že jsme si s sebou vzali dvě parádní plachty (kus asi za devět pětek). Jednu dáváme pod čínský stan, zakoupený v Baumaxu za 199,-- Kč a druhou na něj. Překrytí příbytku volíme kvůli tomu, že poctivé čínské švy kapku povolily při šponování stanu, který navíc není nepromokavý… Abychom mohli uklidit naše čtyřicet let staré stroje před nepřízní počasí a různými nenechavci, vyklízíme kůlnu a následně je v ní zamykáme… Tou dobou nám už však kručí v žaludku a tak vytahujeme lihový vařič po babičce, který samozřejmě nebylo čas doma odzkoušet. Na třetí pokus vařič chytá. Je lihový, takže jsem taky zapomněl dodat, že s námi přes celý stát cestovala plastiková láhev lihu. Vše máme však před přílišným horkem či deštěm baleno v igelitkách různorodých značek a marketingových potisků.

Výborná pytlíková polévka neznámé produkce nás zahřála a tak máme dost sil na to, abychom v kůlně uřízli pilkou na železo kus šroubku, který potřebuji. Cestou se mi totiž jeden vyklepal a jelikož to byl ten, co drží v předu nádrž a záložní ukostření elektroinstalace, rád bych ho tam opět měl. Ale ani tohle jsme nenechali náhodě a z domu si vzali více jak 450 gramů „lesní směsi“ – matičky, šroubky, závlačky, a tak. Je opraveno.

Honza říká, že mu je smutno z toho, jak se cestou zapotil a že mu přijde, že nevoní. Nezbývá mi, než s ním souhlasit a ujistit ho, že na tom nejsem o nic lépe. Jelikož Honza zdejší kraj zná ze svých dětských let, kdy sem jezdili za mrtvým pradědou, navrhuje jít se vykoupat. V chalupě však není voda, natož koupelna. Bereme věci a jdeme pěšky lesem k rybníčku „Na Mlejneček“, vzdálený od chalupy asi půl kilometru. Odpoledne pokročilo a tak je nejvyšší čas udělat ze sebe opět lidi – vykoupat se. Navíc i s přihlédnutím k tomu, ze jsme cestou spatřili plakát, oznamující konání zábavy. Rybník nám poskytuje nečekané osvěžení, úlevu a relaxaci… Přece jen, pár set kilometrů na vibrující Jawě se musí někde projevit… Několik málo plavců, zřejmě místních, nad námi vrtí hlavami. Na břehu motorkářské boty (Honza si ani jiné nevzal) a brašnička s mýdlem. Ručník jsme, jako vždy, zapomněli nabalit. Honza se již však – díky praxi z předešlého výletu na Šumavu – naučil rychle osychat samovolně. Já se otírám do trička.

Po koupeli a zabezpečení všech našich věcí v chalupě jdeme vlahým letním podvečerem na místní zábavu, konanou na hřišti v igelitové hale. Vstupné se zde kupodivu neplatí. Dáváme si několik klobás, troje brambůrky, pár piv a již za svitu luny navracíme se k chaloupce, kde uléháme do čínského stanu, který má tímto premiéru.

Ráno pospávám asi do jedenácti, Honza si zatím projíždí vesnici svého dětství na motorce z jednoho konce na druhý a vzpomíná na dovolené, strávené v chaloupce svého předka, rodem šlechtice von Kugel. Následně vyrážíme na motorkách do Domažlic. Jedeme přes vesnici jménem Babylon, která se, dle Honzových slov, změnila. Z jeho smutného výrazu, plného vzpomínek soudím, že k horšímu. V Domažlicích provokativně parkujeme před restaurací, která je nacpaná německými motorkáři. Jakmile zaslechli zvuk českých dvoutaktních strojů, zpozorněli a začali se velice dobře bavit. Ani se jim nedivím. Obřad, který provází postavení mého stroje na boční, a zároveň jediný stojan na motocyklu se nacházející, stojí za povšimnutí. Boční stojánek, zvaný „policajt“, není krátký. To zadní tlumiče jsou příliš dlouhé a na tomto stroji nemají správně co dělat. Proto tedy podkládám stojánek zaolejovaným prkénkem, aby má Jawa nespadla na vedle stojící BMW.

Procházíme městem a Honza vypravuje, co kdy a kde jaké bývalo, když býval malým a nefousatým chlapcem, přijíždějícím sem s rodiči za chvílemi odpočinku. U podloubíčka se zastavuje a vzpomíná na krámek s vynikajícími párky v rohlíku. Vyrážíme tam. Rohlíky s párkem sice mají, avšak jejich půvab za tu řádku let již zjevně uvadl.

Prohlídku města dále směřujeme k restauraci „U Sloupu“, kde si dopřáváme pořádný dlabanec. Je to nutné, jelikož hned potom je na programu výstup na věž. Cestou míjíme radnici, kde se koná motorkářská svatba, takže náměstí je plné strojů a míříme k Černé věži, nakloněné od osy o 60 cm. Výstup nám dává zabrat. Táhneme s sebou dva batohy, dvě helmy a foťák. V posledním úseku cesty si dáváme ránu do hlavy a těžce funíme. Výhled je parádní. Odpočíváme pohledy do kraje a asi po půl hodině lezeme zase dolů. Jdeme se podívat ještě k zámku a hned na to usedáme na své stroje, které mezitím odjezdem německých motorkářů osiřely.

Při brázdění Chodska zajíždíme také k pomníku Jindřicha Šimona Baara. Jelikož nás honí počasí, jedeme tak, abychom zůstali v suchu. Plující mračna nás zahnala až do Lískové, na hraniční přechod s Rakouskem. Vzhledem k počasí a dalším okolnostem ale státní hranici do Waldmünchen nepřekračujeme a místo toho míříme směr CHKO Český Les, kde po menším bloudění kdesi u Vranova zastavujeme a Honza vytahuje mapu. Je jasno. Hledáme hrad Starý Herštejn, položený 878 m nad mořem.

Starý hrad je ukrytý v lesích a tak i naše motorky musíme zanechat osamocené mezi kapradím, zajištěné pouze řetězem a zámkem. Starý Herštejn je dál, než se zdálo a hodně v kopci. Po asi dvaceti minutách jsme u něho. Je to kouzelná zřícenina, plná dobrovolníků, kteří zde provádějí archeologický průzkum a čistí hrad od náletových dřevin. Odpočíváme a psychicky se připravujeme na sestup zpátky do údolí.

Motocykly nacházíme v pořádku, a to oba dva. Po několika kilometrech jízdy zastavujeme u starobylého kláštera Pivoň, toho času v započaté, pozvolné rekonstrukci. Přes zákaz vstupu lezu oknem dovnitř a prohlížím si areál. Mám tato tichá místa, plná staleté moudrosti rád. Pár kilometrů odtud je zbořený kostel, kde také děláme malou zastávku. Už proto, že jsem na výborných českých silnicích, plných kráterů, uklepal pravý zadní blinkr. Ještěže s sebou vezeme izolepu! Obalený izolepu vydrží blink celou cestu až domů. Přes Poběžovice jedeme krásným letním dnem zvlněnou krajinou do Postřekova a následně do Klenčí pod Čerchovem.

Nevím, jestli to bylo přesně tady, v Klenčí, kde jsme zastavili na hřbitově, aby Honza zalil kytky a uctil památku svých předků... Do základního tábora, tedy Pece pod Čerchovem, přijíždíme vlahým podvečerem a jdeme opět vykonat očistu. Cestou si prohlížíme kostelík, který sousedí s chalupou a Honza vypravuje, jak kopec Čerchov (1.041 m.n.m.) přitahuje bouřky a drží je nad údolím. Večer jdeme opět na zábavu, která je tady zase. Tentokrát jsme zde jenom na chvilku. Cpeme se opět klobáskami a bramborovými lupínky. Je to poslední večer našeho výletu.

Ráno vstáváme hodně brzy a balíme rosou zvlhlý stan a veškeré naše věci. V tichosti se loučíme s tímto přívětivým místem a za lehce zamlženého dopoledne vyrážíme na cestu domů. Celá víska ještě spí, znavena zřejmě včerejším veselím… Míjíme ceduli, značící konec Pece… Poslední ohlédnutí a místo, které nás dvě noci hostilo, se pomalu ztrácí ze zorného pole zpětných zrcátek…

Projíždíme Babylonem, Domažlicemi a přes Koloveč nabíráme směr Švihov. Zastavujeme u známého vodního hradu. Prohlídku volíme jenom v rámci exteriérů, abychom nebyli v časovém presu a pohodlně to stihli domů dojet klidnou jízdou. Zaujal nás zde, kromě ducha gotické tvrze i hradní vůz Lada Žiguli, který má na kapotě nastříkán nápis „EVÍK“. Nikon nám samospouští tvoří skupinové foto, nasedáme na oře a pokračujeme přes Červené Poříčí do Přeštic, města s nádherným barokním kostelem, který je zrovinka v kopci nad Penny Marketem, kde opět tlačíme do hlav karbanátky. Z Přeštic jedeme na Blovice, kde beru plnou, Honza jen pár litříků. Můj průměr je 4,5 l/100 km, Honza je na 2,5 l/100 km. Rozdíl mezi jedním válcem dvěstěpadesátky a dvěma „hrnky“ třiapůly je znát.

Cesta je plná objížděk a uzavírek a tak se proti naší vůli ocitáme, místo v Rožmitálu pod Třemšínem, v Nepomuku. Hezký výlet. Nabíráme správný kurs a dostáváme strach z počasí. Těžká, olověná mračna nevěstí nic dobrého. Před Příbramí zesilujeme vrstvu oblečení a za silného deště projíždíme městem. Na půl cesty mezi Příbramí a Sedlčany však jedeme opět suchou stopou. Prahu objíždíme spodem, takže další směr je Benešov u Prahy. Zastavujeme za cedulí a jelikož vylezlo slunce a začal se dělat hic, zeslabujeme vrstvu oblečení. Na silničním průtahu nad námi slyšíme zvuk klaksonů projíždějících motorkářů. Máváme.

Zde již cítíme, že potřebujeme odpočinek, proto Honza souhlasí s mým návrhem, jet směr Sázavský klášter. V předklášteří parkujeme motorky ve stínu stromů a v klášterní zahradě sedáme pod strom i my. Svačíme. Honza usnul. Taktně ho probouzím a říkám mu, že se jdu projít po klášteře. Honza znovu usíná s našimi věcmi pod hlavou.

Po prohlídce a relaxaci v lůně oázy klidu vyrážíme na závěrečný úsek naší cesty. V Kolíně opět tankujeme a u Mladé Boleslavi znovu zesilujeme vrstvu oblečení. Je to druhý a poslední deštík, který nás zastihl. Tachometr počítá kilometry a na dvoře našeho domu na Prackově se zastavuje. Jsme doma. Po přátelském přivítání babiččinými buchtami zjišťujeme, že za dva a půl dne výletování máme za sebou něco přes 850 kilometrů. Jsme špinaví, ale šťastní (o rodičích nemluvě). Motorky jsou pokryté mikroskopickou vrstvičkou prachu, ale bez poruchy doma (my taky).

Krásný výlet skončil. Jsem rád, že jsem mohl zažít fajnový a pohodový motovandr bez sebemenší křeče, s člověkem do nepohody a na strojích našich dědů se kochat krásnou českou krajinou, která pokaždé dokáže člověku nabídnout něco nového, něco neprobádaného a v jádru krásného. Něco, co vás znovu a znovu nutí usedat za řídítka čtyřicet let starých strojů, které vám v pomalé cestovní rychlosti vhánějí vlahý vítr do obličeje a klid do duše… Fungují-li, jak mají :)

/Miloš Haken/